Tak přesně tuto větu jsem si říkala asi milionkrát před třemi lety. Ležela jsem v nemocnici po operaci trojité zlomeniny kotníku. Blbý bylo, že jsem byla měsíc před porodem, dobrý, že to odnesl jen kotník a malému se nic nestalo, ten držák se nakonec vykulil až pár dní po termínu.
Věděli jste, že pro těhotné mají při těchto stavech velmi omezenou nabídku tlumících prostředků a řešení celé situace? Možnost císaře a následnou operaci kotníku v celkové anestezii jsem okamžitě zavrhla, malý byl v pořádku a mně to přišlo zbytečné. Hledali jsme tedy jinou možnost. Řešením byla operace v epidurální anestezii. Juchuuu, malý je v bříšku OK a já to zvládnu levou zadní.
Bohužel, nebo možná bohu dík jsem nevěděla, že mě nečeká žádná premedikace, žádná dobrota, co mi trošku utlumí mou hyperaktivní mysl a navodí lehce blažený pocit typu všechno je mi fuk. Nene, hezky za plného vědomí a jelikož jsem měla zlomené snad všechno co jen v kotníku zlomit jde, s vidinou půl hodinového zákroku jsem se mohla taky hned rozloučit.
Nebudu to protahovat, operaci jsem přežila, a i když tam bylo pár momentů, kdy už to bylo trochu dramatičtější, zvládla jsem to já, miminko i doktoři.
Pravá „legrace“ přišla až po tom. Musela jsem přežít na paracetamolu, nic moc silného a hlavně prvních 36 hodin po operaci jsem myslela, že umřu, zlatý porod. I intervaly podávání léku se mi zdály nelidsky dlouhé. Ale co bych pro toho šmoulu v bříšku nevydržela, že? Téměř pořád jsem si říkala, jaká by to byla pohoda, kdybych mohla dostat něco pořádného na bolest. To bych si ten pobyt v nemocnici jinak užila.
HAHAHA, bacha na to, co si přejete!
A jsem tu dnes. Téměř tři roky od oné operace. Kotník už od nového roku nevypadal tak jak by měl, bolel jak čert, a i když jsem to vzhledem k aktuální situaci nechtěla hrotit, už se to nedalo vydržet. Malé železářství, které jsem kdysi vyfasovala muselo ven.
Dlouho jsem byla přesvědčená, že až půjdu na vytahování, nechám si to udělat opět s epidurální anestezií. Jelikož jsem ale dostala pár doporučení od povolaných osob, a ani v nemocnici se na to paní doktorka úplně netvářila, šla jsem nakonec do anestezie celkové.
Jak já bych si to užila, kdybych mohla dostat něco pořádného na bolest.
Ano tentokrát se mi „poštěstilo“ a já po operaci dostala na bolest něco opravdu pořádného. Takhle zle mi vážně dlouho nebylo. Kombinace celkové narkózy a opiátu mě totálně zabila.Celý zbytek pooperačního dne jsem do sebe nedostala nic, ani kapku vody, čehokoliv, všechno šlo hned ven. Spát, zvracet, spát, zvracet. Až večer se mi udělalo lépe. Snědla jsem malý kousek suchého chleba a vypila asi půl hrnku černé kávy. Zlatá sestřička mi ho donesla, když viděla, že začínám hodně splývat se zdí. Asi měla strach, že jim brzo zkolabuju. Kávička opravdu pomohla, děkuji.
Hurá, nejhorší mám za sebou a ráno honem domů.
Vážně nevím, co jsem si myslela. No, vlastně vím. Operace, druhý den domu, noha bude bolet, ale s berlemi a v nejnutnějším případě s něčím na bolest to zvládnu, hlavně že budu doma. Já fakt nevím kolikrát budu muset ještě dostat přes čenich, abych se trochu uklidnila.
Druhý den ráno jsem vážně mohla domů, i když už po probuzení mi bylo divně. Bolel mě úplně každičký sval na těle. To nic, to rozhýbu, jen ať už jsem doma. Sbalila jsem batůžek a mazala naproti manželovi a dětem. Jak já se na ty čerty těšila.
Už po příjezdu domů jsem ve skrytu duše tušila, že to asi jen tak nerozhýbu. Zažili jste někdy, že nemůžete zvednout nohu na gauč, že si opřete hlavu, ale když chcete vstát, už ji silou vůle nevrátíte zpět? Já už jo. Berle, na co? Já jsem se na nich ani neudržela, na záchod jsem lezla skoro po čtyřech. Navíc stres, jelikož děti o mě chtěli strašně pečovat a občas zapomněli dát pozor na nohu, AUUUUU.
Dva dny jsem byla totálně nepoužitelná, naštvaná a vůbec nic jsem nechápala. Co to sakra je??
Dnes je první den, kdy zvládnu chodit v pohodě s berlemi a nemám strach, že se mi podlomí noha. Zvednu malého, alespoň v sedě, a další běžné, malé radosti. Noha trochu bolí, natíká, ale jde to i bez prášků.
A jaké z toho pro mě plyne ponaučení?
Dávejte si opravdu velkého bacha na to, co si přejete. Já si přála pořádnou opiátovou jízdu a dostala ji. Sice ne tak jak jsem doufala, ale dostala. DÍKY VESMÍRE.
A za druhé? Operace v celkové anestezii si zaslouží minimálně den v nemocnici na zotavenou. Nevím, co mi udělalo hůř, jestli anestezie, dobrota na bolest, nebo kombinace obojího, vím ale, že jsem měla ležet V KLIDU minimálně o den víc.
Po bitvě je každý generál.
Jen jsem se utvrdila v tom, že mám ještě hodně na čem pracovat. Jsem pořád dost pohrkaná a i kdyby mi deset lidí řeklo zůstaň tam, jdu domu. Ono, komu není rady, tomu není pomoci a jak všichni víme, metoda pokus-omyl nás vždy naučí nejvíc. By jeden řekl, že už budu mít na stará kolena rozum.
Mé poselství pro vás?
Pozor na to, co si přejete a nehrajte si na hrdiny, ne vždy se to vyplatí.
Užívejte krásné jarní dny a nasávejte sluníčko.
PS: Já už budu dobrá, za pár dní odhodím berle, naučím se chodit a doufám, že špitál neuvidím hooodně dlouho. Už se té své hlouposti můžu vážně jen smát.
Mou snahou a posláním je ukázat lidem možnosti péče o své zdraví, léčbě nemocí, akutních či chronických a jejich prevence. Inspiruji je na základě svých vlastních poznatků a vědomostí vyzkoušet, jak co nejpřirozeněji a nejefektivněji, naučit své tělo hospodařit s minerálními látkami, tak nezbytnými pro jeho správné fungování.